POROD SVÉPOMOCÍ

 Když už člověk postaví svépomocí dům, zvládne svépomocí i porod.


Samozřejmě je to myšleno s nadsázkou. Ne pro každého je porod doma přijatelný a upřímně mnoho lidí okolo nás nám sdělovalo svoje obavy nebo věty typu: "To jste vážně dobří, neumím si představit rodit doma". Na což jsme většinou odpovídali, že my si neumíme představit rodit v porodnici.

Když jsem otěhotněla, začala jsem se opravdu zajímat o to jak a kde rodit. Přečetla jsem spousty knížek o přirozeném porodu, o hypnoporodu, a vzhledem k mým úzkostem z doktorů a všech lékařských zákroků (kdy ztrácím vědomí a dostávám se až do šoku) mi nepřipadalo bezpečné rodit v nemocnici. Zvažovala jsem ambulatní porod, porod v porodním domě v Německu ale nakonec mi vyšel domácí porod jako to nejbezpečnější pro mě i miminko. Obzvášť když jsem nechtěla podstupovat některé rutinní zásahy lékařů, které se mi opravdu nelíbí.

Koronavirová krize k tomu všemu ještě více přispěla - u nás v porodnici totiž pouštěli tatínky až na druhou dobu porodní. To by znamenalo, že bych na porod byla sama...a to jsem nehodlala připustit.

Začali jsme proto zjišťovat, co je pro domácí porod zapotřebí. Našli jsme si dulu a domluvili se s ní na termín porodu. Absolvovali jsme kurz hypnoporodu. Snažili jsme se dokončit dům do přijatelného stavu pro porod. Hlavní bylo teplo, tekoucí voda a místo pro postel.

To se nám nakonec podařilo - měli jsme teplo, čerpadlo konečně fungovalo a my topili. Měli jsme hotovou kuchyň s obývacím pokojem, kde jsme si provizorně udělali i ložnici a dětský pokojík v jednom. Dokončili jsme koupelnu v podkroví a termín porodu se blížil.

V neděli 25.4. mě před půlnocí probudil pocit mokra. Když jsem vstala ucítila jsem, jak mi voda teče po stehnech. Bylo mi jasné, že už začínáme. Zkontrolovala jsem, že je voda čirá a bez zápachu a šla si znovu lehnout. Chtěla jsem ještě usnout, abych nabrala síly, ale vůbec mi to nešlo. Začala jsem pozorovat, jak často přicházejí vlny. V 1 hodinu to bylo po 8 minutách, ve dvě už po šesti. Dala jsem vědět dule, že začínám rodit a že ji dám vědět. Manželovi jsem ještě stačila říct, že do práce už nepůjde. Pak jsem sebrala deku a šla nahoru do sprchy. 

Po sprše jsem zvracela a pak si ustlala přímo v koupelně na zemi a pustila si afirmace k porodu. Stahy se mi dařilo prodýchávat. Ve tři hodiny už byly stahy opravdu bolestivé, tak jsem zavolala muže a dala vědět dule ať jede. Ve 4 hodiny už byly stahy po 3 minutách a já je prodýchávala na čtyřech. Před pátou přijela dula a začala mi hned masírovat záda v kříži, protože mě ochromovala ta bolest. Musím říct, že bez masáže křížových svalů při každé kontrakci, bych to jen těžko zvládla. Takže být v nemocnici, kde by mě nikdo nemohl masírovat, kývla bych na něco proti bolesti.

Zhruba okolo osmé už jsem začala mít pocit na tlačení. Snažila jsem se stále kontrakce prodýchávat ale tělo mě nutilo tlačit. Za chvíli už byla vidět hlavička se spoustou vlásků. S každou kontrakcí hlavička malinko povylezla a zase se kousek vrátila. To celé trvalo bezmála 4 hodiny, kdy jsem minimálně dvacetkrát křičela, prosila, brečela...že už nemůžu, že to nezvládnu a že nechci. Nebylo mi to nic platné, porodit už jsem prostě musela. Nakonec mi pomohla dula, kdy mi po nahřívání hráze pomohla odhrnout kůži teplou žínkou tak, aby malý mohl lépe ven. Jakmile byla hlavička venku, malý doslova vyklouzl ven na podložku během pár vteřin. 

Trochu mě vyděsil první pohled - malý měl úplně šišatou hlavičku z toho jak dlouho se tlačil na svět a třikrát omotanou pupeční šňůru kolem krku. Hned ale začal kuckat a dostávat růžovou barvu, což mě uklidnilo. Dula odmotala šňůru a já si malého vzala na hrudník. Společně jsme leželi celé 2 hodiny (stále na zemi v koupelně) a seznamovali se. Malý se stihl i přisát a odloučila se placenta. Po dvou hodinách jsme přestřihli pupečník, já dostala koktejl proti krvácení, manžel si vzal malého a já se s pomoci duly osprchovala. Pak už jsme, zase spolu, leželi v posteli a nechali se obskakovat :) Postupně jsme dávali vědět všem z rodiny i známým a pořád jen nevěřícně koukali na to naše miminko. První noc jsme ani nespali, protože jsme celí vyplašení pořád sledovali, jestli malý dýchá.

Teď, po dvou a půl týdnech, se ještě stále s miminkem zžíváme a snažíme se nějakým způsobem spolu fungovat. Jsme ale neskutečně šťastní, užíváme si role rodičů ale zároveň nás čeká ještě spousta práce na domě k jeho dokončení a kolaudaci. Tak snad se brzy dočkáme.

Komentáře

  1. Gratulace a hodně zdraví miminku i mamince

    OdpovědětVymazat
  2. Obrovská gratulace a respekt. Tohle se jen tak někomu nepodaří - myslím že kolaudaci domu, ve kterém uz proběhl porod, by nemělo bránit absolutně nic. :-) přeji hlavně zdraví a hodně sil!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkujeme, budeme doufat, že kolaudace proběhne stejně hladce jako porod :D

      Vymazat
  3. Buďte rádi, že nebyla žádná komplikace. Risk jako kráva...Kdejakej trouba má vždycky větší štěstí než OPRAVDU zodpovědný rodič. Pokud budete rodit i další děti, přeji vám samozřejmě pořád stejně VELIKÉ štěstí.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. děkujeme za názor, ale věřte, že jsem zvážila všechna rizika porodu doma i rizika porodu v porodnici a prostě pro mě bylo mnohem bezpečněší a zodpovědnější porodit doma :)

      Vymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

HYDROIZOLACE ZÁKLADOVÉ DESKY

ZALOŽENÍ ZTRACENÉHO BEDNĚNÍ

SEŘÍZNUTÍ VRCHNÍ ŘADY ZTRACENÉHO BEDNĚNÍ